Vůně deštného lesa - Scott

Tímto končí první část trilogie.

Stiles utíkal. Utíkal ne jako, ale doopravdy o život. V hlavě mu místo tepu snad bubnovali permoníci a v uších slyšel hučení vlastní krve. Za běhu se ohlédl za sebe, ale nikde zářící oči neviděl - chvála Bohu.  Přesto v tempu nepolevil a naopak přidal. Suché listí mu šustilo a křupalo pod nohama, ale na nějaké plížení neměl nervy. Kdo by se plížil, když mu jde o život? Z dálky uslyšel naštvaný jekot.

„A kurva,“ zamumlal si pod nos. Tohle bylo nejhorší rande na světě! Vytáhl z kapsy mikiny mobil a snažil se zavolat Scottovi. Co na tom, že signál byl kurevský slabý a měl být dneska s Allison? Tohle bylo životně důležité a jestli mu to Scott nezvedne... Tak ho zabije - vyčte mu každou kravinu, kterou kvůli Allison kdy vypustil z huby, i když si ho ta holka evidentně nezasloužila. Jenže tohle byl prostě Scott a Stiles si nebral servítky - jeho nejlepší kámoš občas prostě myslel bptákem... Přes rychlý dech a tlukot pomalu ani neslyšel, jestli telefon zvoní nebo hovor spadl do schránky.

„Stilesi, teďka se to fakt-“ ozvalo se z druhé strany. Jako vždycky.

„Drž hubu! Fakt drž hubu! Jsem někde v lese s tou super kočkou, kterou ste mi dohodili a víš co? Snaží se mě zabít! Takže zvedni tu vlkodlačí prdel a-“ a Stiles myslel, že to dořekne, ale vybila se mu baterie a navíc za sebou uslyšel nějaké kroky. Do prdele. Jediné co zbývalo, bylo se někde schovat, utíkat dál - na to mu dech už moc nestačil i přes to, že teď už běhal hezkých pár měsíců - anebo  se prostě nechat zabít.

Tu poslední možnost chtěl doopravdy z celého srdce vynechat. Kdo by chtěl zemřít rukou parádní kočky s vzezřením anděla, ale pravděpodobně ďáblem v těle? Dobře, musel uznat - takhle to znělo dobře, ale realita byla o dost horší a mnohem více smrtící.

Nit myšlenek se mu přetrhla, když zakopl o zapadaný pařez a spadl na zem. „Sakra, sakra, sakra,“ opakoval si polohlasem pořád dokola jako mantru, když se zvedal na nohy. Chtěl si otřít ruce do kalhot, ale pravou dlaní mu projela ostrá bolest. Co stačil rozeznat ve mdlém světle měsíce, měl v ní také zaražený velmi ostrý střep. „No skvělý!“

Jestli ho ta důra nemohla najít, tak teď by ho najít mohla celkem rychle - ať už byla cokoliv. Krev je vždycky přivábí, ne?

×××

O rok a půl dříve

Stiles a Scott vešli do budovy společně - bok po boku. Byl první den školy jejich posledního ročníku a ať už se ve filmech říkalo, jak na vás všechno dolehne a ucítíte příval radosti, že bude konečně konec - nic z toho se nestalo. Byl to úplně normální den, kdy se většina lidí prostě jen viděla po delší době. Noví prváci, noví učitelé a několik jejich přátel bylo pryč. Stiles si povzdechl a doufal, že se přenese přes ten fakt, že skoro celá smečka odjela přes noc pryč a Derek se ani nepřišel rozloučit. No co, nehodlal tu vzdychat jak nějaká ku... Nehodlal vzdychat jako puberťačka po první nešťastné lásce. Boha! Vždyť byl Stiles - přežil mnohem horší věci.

Scott do něj dloubnul loktem a povzbudivě se usmál. „V pohodě?“ zeptal se a naklonil hlavu trochu na stranu.

Stiles okamžitě přikývnul a zhluboka se nadechl. „Jo, jsem. Jen mi hlavou proběhly všechny ty kecy o tom, jak ti maturitní ročník změní život od prvního dne a já se přitom pořád cítím stejně.“

Scott se jen zasmál a odpověděl něco v tom smyslu, že s ním musí naprosto souhlasit. Bylo to totiž už pár týdnů a nikdo se mu neozval - ani Derek, ani Erika nebo Boyd s Isaacem. Bylo to téměř jakoby zmizeli z povrchu zemského a Allison mu taky nic neřekla. Buď naschvál a nebo jí rodiče doopravdy nic neoznámili a stalo se přesně to, co Derek plánoval - přestali ho řešit. Párkrát se mu pokoušel dovolat, aby mu řekl všechno, co se děje a zeptal se, jak si vedou oni, ale Derek mu to nikdy nezvedl. Stilesovi nic neprozradil - byl rád, že komunikuje alespoň trochu. Těch několik dní po jejich odjezdu byl jeho nejlepší přítel dost nepoužitelný, duchem úplně nepřítomný a chvílemi na přes držku.

Nejhorší na tom snad byla ta přetvářka, která Stilesovi doopravdy nešla. Jednoho dne k němu dokonce Scott přišel a byl cítit po pivu. Byl si stoprocentně jistý, že se Stiles sprchoval a čistil zuby, aby jeho táta nic nepoznal, ale čich vlkodlaka je těžké obalamutit. Možná to Stilesovi bylo jasné a věděl to, ale nic neřekl a Scott se neptal. Ze svého úhlu pohledu mohl říct, že to byla prvních pár dní pekelně mizerná existence, ale znal Stilese. Dokud si to sám neuvědomil, pomoct si nenechal.

Jednou ho dokonce vyzvedával z klubu. Slíbil mu, že ho bude krýt, že tedy spí u Scotta - oba jejich rodiče měli noční směnu, nic se tedy nedozvěděli. Scott v to alespoň doufal, protože jinak by se Stilesův táta od nějaké drbny dozvěděl nejnovější téma na pokec místních bab - Stiles Stilinski se ožral jako dobytek v klubu vedlejšího městečka.  A podle toho, co mumlal ze spaní - díky Bohu, že mu nebylo pořádně rozumět - si nechal udělat tetování. Scott nevěděl kde ani co to bylo - ale Stiles očividně něco nechtěl zapomenout. Když se druhý den probral z kómatu, nic si nepamatoval a Scott u něj doopravdy nechtěl být v tu chvíli, kdy objeví tetování - třeba si nechal vytetovat Marilyn Monroe na zadek? To by bylo dost ponižující.

×××

Scott byl rád, že se Stiles dal po delší době tak nějak dohromady. Rozhodně alespoň natolik, aby o něj neměl starost a mohl se normálně scházet s Allison, nemusel mu volat v jakém stavu dorazil domů a tak dále. I tak mu ale občas nevěřil při otázce jak se má nebo jestli se něco neděje odpověď Dobře, neděje se nic, když měl zase ten výraz nakopnutého štěněte - nebo tak něco.

Do teď se mu nezmínil, že se mu vlastně Derek ani nikdo z ostatních ještě za celou dobu neozval. Ale to bylo v pořádku - tohle byl Derek. Nejhorší zprávy očekával při nejhorším možném průseru, ve kterém by se mohli ocitnout.

Nikdy by nečekal, že se uprostřed toho průseru ocitne Stiles. Drknul loktem do Allison, aby se probrala k životu, mezitím si už stihl natáhnout kalhoty a v kontaktech vyhledával Dereka.

„Číslo, které voláte, je dočasně nedostupné-“

„Kurva! Nedostupný je už pomalu dva roky!“ odsekl naštvaně Scott a znovu zatřásl svojí přítelkyní, která na něj jen ospale zamžourala a zamumlala otázku, co se děje. „Vstávej, Stiles je na tom špatně. Musíme mu pomoct.“ V tu ránu byla na nohách a oblékala se tak rychle, jak ji ještě Scott nikdy neviděl. Během cesty k autu jí vysvětlil stručně, co zjistil po telefonu a taky holý fakt, že Aileen je možná strůjcem celé situace - což jí na náladě rozhodně nepřidalo.

×××

Stiles slyšel smích. Tak ďábelsky zlý smích, až mu z toho naskočila husí kůže. Tmavovláska před ním seděla v podřepu a čekala, až se probere. Jediné, co však zvládl bylo pohnout očima jejím směrem - jinak necítil nic. Byl paralyzovaný. A tehdy ho to praštilo. Tohle už vlastně zažil. Když se urputně soustředil, cítil to brnivé mravenčení v končetinách, jak se je snažil přimět ke spolupráci.

„Jed kanimy? Tys mi dala jed kanimy?“ Nestačil se divit víc. Ani nevěděl, co je ta holka zač, jaká je bytost, ale už jen tahle znalost...

„Netvař se tak překvapeně, brouku,“ usmála se na něj sladce a pohodila hlavou, aby vlasy dostala za rameno. Stilesovi přišlo jednodušší je prostě odhodit rukou - ale ono by to možná nevypadalo tak drsňácky.

,,Co chceš?" zeptal se jí přiškrceným hlasem. Možná už předem znal odpověď, ale v tom případě nechápal, proč šla po něm. To už by měla mnohem větší šanci u Scotta.

,,Ne co, ale koho!" zasmála se šíleně. ,,Tvůj kámoš v New Orleansu říkal, že nechce dělat problémy. A stejně je udělal! Můj bratr za nic nemohl!"

,,Říkám ti to fakt nerad, ale nikoho v New Orleansu nemám a ani neznám." Ať už byla jakákoliv nadpřirozená bytost, musela poznat, že nelže. A doopravdy nelhal, protože tam nikoho neznal a i kdyby se tam ukázal, nikdo by nepoznal jeho. Podle jejího pohledu usoudil, že mu možná i věří, ale jako magor vypadala pořád. Teď už ani nevěděl, proč si s ní vůbec vyšel - respektive proč se nechal ukecat.

Když ji viděl poprvé, tak svítilo slunce a v jejích tmavých vlasech házely paprsky tmavomodré odlesky. Na někoho čekala pred školou a vypadala jako naprostý opak puberťaček, které denně potkával. Její oblečení se skládalo z tmavě zelených kapsáčů, hnědých bot - takové ty do terénu - a bílého tílka. Vypadala moc pěkně a podle toho, co v následujících minutách slyšel, měla i pěkně proříznutou pusu. A podle přeraženého nosu Matta Flennegena si ani s nikým nebrala servítky. Celá působila dojmem, že má všechno naplánované, že je nějakým způsobem důležitější. Co ho ale dostalo do kolen byly její oči. Už někde viděl podobné. Velmi podobné. Šedomodré s nazelenalým prstýnkem kolem zorničky. Přesto mu v tom pohledu něco chybělo, i když si nevzpomínal, odkud originál této povedené kopie zná.

V tuhle chvíli - nadrogovaný jedem kanimy, opřený o kmen stromu a vydán Aileen na milost i nemilost - si nemohl vzpomenout, proč se mu vlastně líbila.

×××

Scott s Allison už byli zoufalí. Oba dva hledali kolem Derekova domu i v něm, ale Stilesova pachová stopa byla už příliš slabá - Scott věděl, že tudy ráno chodí běhat a to přesně odpovídalo. Byl už proměněný od chvíle, kdy vyšli z domu, aby mohl vnímat na plné obrátky a nepřehlédl tak něco. Jenže nebylo co přehlížet.

Allison se nervózně držela za ním, v ruce nůž a luk na zádech. Scott z ní cítil obavy a strach o Stilese. Byla rozrušená a naštvaná zároveň. Oni mu domluvili Aileen, ale nikdo netušil, že se stane tohle. Scott z ní necítil žádné lži nebo nadpřirozenost - přišla mu s jejím vzhledem jako dokonalé rozptýlení. A že Stiles rozptýlit potřeboval.

,,Máš něco?" zeptala se šeptem Allison a ohlédla se přes rameno.

,,Nikde ho necítím," zamumlal naštvaně odpověď a praštil pěstí do kmene stromu. Možná kdyby se snažil o něco víc, možná kdyby na něj dával větší pozor - tohle se nemuseli stát. Vždyť Derekovi slíbil, že na něj dohlédne.

Jenže kde byl, když ho potřebovali? Chápal situaci, která nastala před dvěma lety, ale neštěstí snad bylo zažehnáno, ne? Scott potřeboval Halea tady, doma, v Beacon Hills. Aby mu pomohl najít Stilese a tu malou tmavovlasou mrchu, aby jí mohli dát co pro to. Ale nikdo ze smečky tu nebyl - jakoby se po nich slehla zem nebo přestali úplně existovat. Vsadil by se, že Erica by s ní vymetla podlahu jedna báseň a on by se přidal.

,,Jdeme dál. Musíme ho najít."

×××

Stiles nebyl hloupý. Možná nebyl génius jako Lýdie, ale rozhodně se mohl řadit skoro na stejnou úroveň. Byl mistrem zase v jiných ohledech jako bylo vymýšlení plánů nebo zjišťování informací. Vždycky si každého prověřil, takže mu nedošlo, proč u Aileen to neudělal taky. Určitě by aspoň zjistil, jak moc velký magor ta holka je.

,,Co teda chceš?" přerušil ticho Stiles. Aileen se na něj jen podívala a usmála se. Byla zticha a jen naslouchala lesu. Nakonec se zhluboka nadechla a odpověděla mu: ,,Dereka Halea." Jeho jméno vyslovila s takovou nechutí a touhou po pomstě, že to neznělo dobře v žádném případě. Rozhodně si přišla vyřídit účty - a bylo jedno jakým způsobem.

Měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Derek by nezabil někoho nevinného. Lovce ano, ale ne obyčejného člověka. Nebyl ten typ vlkodlaka. Vždyť musel pořád mít všechno a všechny pod kontrolou. ,,To by Derek neudělal," začal odporovat, ale nevěřícně nasupený výraz Aileen ho zarazil.

,,Neudělal? Neudělal?! Ty toho o vlkodlacích moc nevíš, co?"

Tak teď Stiles strach dostal. ,,Celkem dost, proč?" odpověděl vyhýbavě. Dívka před ním vstala a otřela si dlaně do kalhot. Vypadala nebezpečně, vypadala jako predátor a Stiles věděl, že je oběť. V měsíčním svitu se zaleskl její špičatý úsměv a rudé oči.

,,Tak to potom víš, co tahle barva znamená, viď?"

Nestihl ani vykřiknout, když se mu zakousla do krku.

×××

Lesem se rozléhal řev alfa vlkodlaka a Scott věděl, že to není Derek. Svého alfu, kohokoliv ze smečky, by poznal kdekoliv a tohle nebyl nikdo z nich. Vzápětí rozeznal tiché skučení a nejspíš dopad těla na zem. V tu chvíli už běžel, Allison nechal za sebou, směrem ke Stilesovi a vlkodlakovi.

Prosím, buď naživu. Prosím, buď naživu. Mohl si to opakovat jako mantru v mysli pořád dokola, ale stejně se mu zastavilo srdce, když Stilese viděl na zemi se zavřenýma očima. Tlukot srdce skoro neslyšel, ale to bylo kvůli tomu, že byl rozrušený a měl strach a v uších mu zněl jeho vlastní tep. Ještě se rozhlédnul, kdyby náhodou byl někdo poblíž, ale jestli nepoznal už na prvním setkání, že je Aileen vlkodlak, nemusel teď poznat, že je blízko. Pak mu problesklo myslí, že Derek říkal něco v tom smyslu, že někteří vlkodlaci tohle dokážou blokovat a tím pádem nezanechávají žádné pachové stopy.

,,Stilesi? Stilesi!"

Jeho kamarád neodpovídal, jen se svezl na zem ještě níž a hlava mu bezmocně dopadla na rameno. Scott si opatrně přičichl k ráně na krku, ale krvácení už přestalo. Pak přitiskl ucho ke Stilesovu hrudníku a oddychnul si. Tlouklo dost silně, vlastně úplně normálně.

Částečně se uvolnil a svalil si na zem vedle něj. Tohle byl ten nejhorší večer v jeho životě. Stiles nikdy v životě kousnutí nechtěl - byl absolutně spokojený jako člověk a tím také hodlal zůstat - dokud tahle mrcha z nějakého důvodu nepřišla a tu možnost mu vzala násilím.

Když tě kousnutí nezabije, promění tě.

Mohl doufat v tu druhou možnost. Netušil, jestli by se odmítnutí projevilo hned, ale chtěl, aby to Stiles přežil.

×××

Bylo neuvěřitelné horko. Měl pocit, že se jím udusí. Nejhorší snad byla ta bolest celého těla - cítil každý nerv, v uších mu hučela krev jako kdyby stál u řeky. Někdo na něj volal, ale bylo to z takové dálky, že musel mít halucinace.

Probral se uprostřed pouště. Slunce pálilo neuvěřitelným způsobem a všude bylo ticho. Na nebi neviděl jediný mráček a nefoukal ani mírný větřík. Všechno vypadalo tak nepřirozeně. Rozhlédl se kolem sebe, ale neviděl nic jiného než písečné duny. Byl tu sám a nikde žádné stopy po civilizaci ani po dalších lidech - otisky bot v písku byly jeho vlastní.

Snažil se křičet, volat, ale všechno bylo marné. Na nic z toho neměl sílu a zdálo se, že hlasivky vypověděly svoji službu. Čas snad ani neplynul a slunce bylo stále vysoko na obloze, stejně jako v poledne. Stále chodil dokola, pozoroval svoje stopy a říkal si, že horší sen snad nikdy neměl. Dokonce se vyrovnal tomu propadávání se temnotou bez nárazu na dno.

A pak uslyšel vrčení - což musela být halucinace. Stejně začal utíkat, ale uslyšel to znovu a rovnou ze všech stran. Nedokázal rozluštit odkud zvuk vychází - to bylo jedno. Instinkt mu napovídal, že jestli neuteče, bude z něj mrtvola.

Najednou ho uviděl - stál na jedné z těch vyšších písečných dun a neházel žádný stín. Srst měl sněhově bílou a pozoroval ho svýma zelenožlutýma očima. Zrníčka písku ho na tlapách snad ani nepálila - nedokázal si představit, že by v tomhle horku chodil bos, natož aby takhle klidně vydržel stát na místě jako ten vlk.

Přesto se nedokázal donutit k jakémukoliv pohybu. Nešel z něj žádný strach, necenil na něj tesáky ani se proti němu nerozeběhl, ale on to stejně nedokázal. Byl tím pohledem úplně přikovaný.

Vlk se podíval na oblohu a začal výt - Stiles si uvědomil, že je najednou noc. Musel snít, protože jiným způsobem nedokázal vysvětlit náhlou změnu počasí aniž by si toho všiml. Ale následoval vlkova příkladu a podíval se na nebe - byl úplněk.

Vytí nabývalo na intenzitě, zaléhaly mu z toho uši, až se našel na zemi na kolenou s rukama zabořenýma v písku, který mu protékal skrz prsty. Cítil každou kost v těle, každou buňku a každé nervové zakončení - a měl pocit, že jeho hlava praskne i dlouho poté, co vlk přestal výt.

Když se vyčerpáním svalil na zem a díval na noční oblohu, kde nebyly vidět žádné hvězdy, uvědomil si, že je mrtvý. Tohle musel být nějaký druh očistce - na to, aby si netipl alespoň tucet věcí, o tom věděl až moc informací.

Jsem mrtvý, prolétlo mu hlavou. Kdyby mohl, začal by křičet, vztekat se, ale na to byl prapodivně klidný. Cítil se v úplné harmonii a dokázal se soustředit na jednu myšlenku - byl to nezvyk. V zorném poli se mu objevila vlčí hlava.

Dřív by vyšiloval, ale byl přece mrtvý, ne? Co mu může po smrti jeden vlk udělat? Jenže ten se na něj jen díval pronikavýma očima, jakoby něco hledal. A když to našel, začal vrčet, cenit zuby a on se bránil - nebo alespoň doufal, že se brání, protože nic necítil. A pak ho vlk kousnul do krku a Stiles zase krvácel.

Bílá srst se zbarvila na rudo.