3. kapitola

Spolupráce s Bee
/15+/

Když dopoledne Matthew říkal “poskládat se“, Ethan čekal nějaký malý byteček v polorozpadlém baráku. Ale opak byl pravdou. Krásný, velký, prosluněný byt. Světlé barvy, velké místnosti - to se mu líbilo. Rozhodně lepší, než ta jeho jedna malá místnůstka. „Bude mi stačit gauč.“

"Je sice pohodlný a já na něm občas usínám, ale ne. Tenhle byt má pokoj pro hosty, takže ho zkusíme využít, ano?"

„Moc věcí stejně nemám. Vlastně skoro žádné a nemám ani peníze.“ Nechal se provést po bytě, viděl prostornou pracovnu, ložnici, koupelnu, svůj dočasný pokoj. Velká postel, snad ještě větší skříň, jejíž police budou prázdné, maximálně zaplněná tak jedna jediná a to ještě z půlky.

"Můžu zkontaktovat tvoji rodinu, pokud by sis to přál," nadhodil Matthew opatrně a pozoroval, jak si vybaluje tašku.

„To není nutné. Matka zemřela před dvěma roky. Nikoho tu nemám.“

"To je mi líto," zarazil se Matthew a potom odešel, nechal sice dveře otevřené, ale dopřál mu klid, aby se mohl pořádně rozhlédnout, kde se to vlastně ocitl.

Do pokoje dopadalo sluneční světlo, částečky prachu s ním tvořily půvabnou směsici. Skoro by to vypadalo jako v léčebně, ale na oknech chyběly mříže, mohl je otevřít, mohl odsud odejít, mohl si dělat, nač měl zrovna chuť... Pocit, který už skoro zapomněl.

Doktor se znovu objevil asi za čtvrt hodiny.

„Dáš si kávu?“ oslovil ho tiše, aby ho snad příliš nepolekal. Usmíval se. „Napadlo mě, že začít den propuštěním a kafem je docela dobrá myšlenka, co ty na to?“

„Rozhodně. Akorát pořád nevím, s čím vám budu nápomocný. Máte to tady hezké. Ale myslím, že každý byt, i garsonka, je hezčí než ten můj pokoj.“ Vážně skoro zapomněl, jak vypadá svoboda. Jaké to je, jen tak se volně procházet, bez dozoru za zády.

"Uvidíme, možná mi nebudeš nápomocný s ničím, ale to bych se v ústavu nedozvěděl. Chci udělat malý experiment, ukázat ti místo činu a uvidíme, co to udělá. Možná nic a možná nám to ohromně pomůže. Kávu s mlékem?"

"Prosím. Mimochodem, máte tady někde knihovnu? Už roky jsem v rukách nedržel pořádnou knížku. Ta salátová vydání v blázinci se nedala číst."

"V obýváku, Ethane, půjč si, co se ti bude líbit. Jen mi na ty psychologické publikace nenalej to kafe, ano? Byly poměrně drahé," Matthew se usmál a zamířil do kuchyně, odkud se za chvíli ozvalo cvaknutí rychlovarné konvice a zavoněla prvotřídní arabica.  

Ethan mezitím přešel do obývacího pokoje. Užasl nad tou stěnou pokrytou knihami. Tolik výtisků v perfektním stavu. Omámeně přejížděl bříšky prstů po hřbetech a zastavil se na Shakespearovi. Být či nebýt? Toť otázka... Kterou si kladl velmi často po přečtení tohoto skvělého autora.

"Pane mé lásky, to tvá vzácná ctnost

mne k tobě váže poutem vazalským,

ne vtipný rým, leč svoji oddanost

vyjádřit chci svým psaným poselstvím -" zarecitoval tiše Matthew a podal mu šálek s kávou. Voněla hrozně svůdně, lákala ho k sobě a zároveň to bylo tak známé, milé... A dávno zapomenuté. Matthew se usmál. "Sonet dvacet šest, napsaný neznámému příteli. Když se na to v osmnáctém století přišlo, byl z toho hrozný skandál. Shakespeare miloval muže!"

"Vážně příšerné. To, že muži spali s muži a ženy s ženami už za Římu, to nikoho nezajímalo. Historie se vždy opakuje." Ethan byl stále okouzlený sbírkou knih. Přejížděl rukou z jednoho regálu na druhý a usmíval se. Knihovna. Chybělo mu to.

"Osmnácté století na to mělo svůj názor. Před tím byl dokonce pokus zfušovat to tak, aby to vypadalo, že sonety opěvují Alžbětu I. a nabádají ji, aby měla děti a zachovala tak svoji krásu. Co na tom, že jí v té době bylo už šedesát." Matthew se usadil do jednoho z blízkých křesel a upil svoji kávu.. A pozoroval ho. 

Ethan mezitím stále okouzleně pozoroval knihovnu. Nakonec upil z šálku a odložil jej na kraj stolku, jen aby si sedl do křesla. Nevěděl, jak poděkovat za to, že jej Matthew z té cvokárny dostal, raději se nepídil po detailech, jak se mu to povedlo. A potom ta slova opustila sama od sebe jeho ústa, i když pohledem byl stále zabraný do té hromady knih srovnaných v policích před ním.

„Až mi má planeta přinese jednou zdar,

až mne té nynější chudoby jednou zprostí

a přioděje mou lásku, teď samý cár,

abych se ukázal hodným tvé pozornosti, potom se budu smět chlubit, jak mám tě rád;

do těch dob musím se před tebou ukrývat.“

Matt se na něj zadíval překvapeně. Sonet dvacet šest byl jediný, který si pamatoval, měl k němu vždycky zvláštní vztah… A pravděpodobnost, že narazí na někoho, kdo si bude pamatovat stejné verše, byla asi tak jedna ku milionu milionů.

"Ty jsi opravdu hodně četl, že?" zeptal se potom tiše. "A musíš mít hodně dobrou paměť…"

„Nic jiného vlastně ani nezbývalo. První týdny byly příšerné, ale časem mi jedna zdravotní sestra začala nosit knížky, abych si ukrátil dlouhou chvíli. Většinou to byla klasika. Potom mi začala nosit knížky i z domova. Věděla, že je nikomu půjčovat nebudu a nezničím je,“ pousmál se Ethan a znovu se napil kávy. Byla vynikající. Nic takového v zařízení nepodávali. Jen nějakou černou břečku, která se jako kafe měla tvářit. „Paměť mám dobrou. Občas je to prokletí.“

"Tomu rozumím." Ale tak šílená a bizarní náhoda opravdu nemohla existovat. Jsou věci mezi zemí a nebem... Usmál se. "Jinak doufám, že se ti tu líbí. Nejsem na návštěvy zařízený, taky moc hostů nemívám..."

„Tak proč je tady pokoj pro hosty?“ zeptal se Wallace. Byt se mu bezesporu líbil. Byl velký, prostorný, vzdušný a světlý. Nepřipomínal klec ani nic podobného, ale nejvíc opravdu Ethana uchvátila ta knihovna. Ještě neviděl tolik knih pohromadě, snad jen v knihovně, ale v bytě ne. „Jinak byt máte moc pěkný.“

"Protože zkrátka jeden pokoj zbyl..." ušklíbl se Matt. "A co s ním jiného. Ale děkuju za poklonu, i když to bude trochu spartánské soužití. Nemáš hlad?"

„Upřímně, ani moc ne, spíš se mi chce spát,“ usmál se a dopil svůj šálek. Káva byla stále víc teplejší, než na co byl zvyklý, ale chtěl si opravdu jít lehnout, tak ji vypil naráz a potom, co mu doktor ukázal jeho pokoj - a páni, že to byl obrovský a krásně prosvětlený pokoj s manželskou postelí a novým, krásně voňavým povlečením - nedočkavě se převlékl a zahučel pod přikrývku jedna báseň.

Doktor ho chvíli pozoroval, potom zatáhl tmavohnědé závěsy, aby na něj nešlo moc světla, a měl se k odchodu. Mezi dveřmi se ale ještě otočil.

"Hezké sny. A nezapomeň, co se zdá pod novou střechou by se taky mohlo vyplnit..."

Ethan ještě otevřel napůl oči a usmál se. „Nejsem pověrčivý, doktore. Ani vy byste neměl být.“

"Já nejsem pověrčivý. Tohle je čistá empirie," odtušil Matt poněkud tajuplně a zavřel za sebou dveře. V hrudi se mu usadil zvláštní pocit jakého si dejá vu. Tohle už někdy... kdysi... dávno...

×

Ethan se procházel domem. Nepoznával žádnou z chodeb, jen věděl, že to není jeho dům. Připadal si spíš jako v nějakém muzeu. Na stěnách visely rodinné obrazy, u stěn malé stolky a na nich stříbrné svícny - v každém zapálená svíce. Plno dveří se zlatými klikami a vyřezávanými ornamenty, ale všechny zamčené. Stále přidával do kroku, až nakonec běžel. Chodba se zdála nemít konec a on si připadal uvězněný. Zmocňovala se jej panika, až uviděl na zemi slabý proužek světla. Zastavil se u pootevřených dveří a vstoupil do nich.

U velkého okna v tmavém obleku uviděl stát muže. Zrzavé vlasy měl svázané stuhou a ruce propojené za zády. Když uslyšel vrznutí dveří, pootočil a hlavou a ve tváři byl náznak úsměvu. „Williame, už jsem myslel, že nedorazíte,“ oslovil jej.

Na okamžik ztuhl. Ale byl to Matthew, nebylo ani té nejmenší pochyby. Měl nazrzlé strniště a ty oči by si nespletl nikdy.

"Příteli... Tolik jsem vás postrádal. Ač jsou vaše básně krásné, vaši přítomnost nenahradí sebelepší verš."

Odpověď mu z úst vyletěla dříve, než to vůbec postřehl. „Jakto, že jste je četl? Ještě nejsou hotové. Mělo to pro vás být překvapení!“

"Neodolal jsem pokušení, když jsem je objevil u vás na stole... Omlouvám se, Wille. Je nějaký způsob, jak mohu tento hrozný hřích odčinit?" Pořád se usmíval a vrásky kolem očí tvořily laskavé vějířky.

„Vy jste prostě nenapravitelný!“ V jeho hlase byl slyšet smích, ale Ethan sám o sobě se nesmál. Co to bylo? Co se to dělo? Proč si připadal ve vlastní hlavě jako vězeň a nemohl nic říct sám za sebe? Jakoby tohle někdo nahrál a on byl jen svědkem, jakoby se tohle už stalo. Jeho vzpomínky...

"Mám se kát u vašich nohou, příteli?" Znovu ten poloúsměv a pak k němu muž pokročil. "Nebo cokoliv jiného, že jsem pohlédl na vaše básně... Které bych skládal o vaší kráse sám, kdybych měl dar vládnout slovem jako vy."

„Příště moje verše nechte ležet ladem, dokud neuzrají jako vaše oblíbené ovoce,“ opětoval úsměv a sám k němu přešel blíže. „Vážně jste nenapravitelný a stále si budete dělat, co se vám zlíbí.“

"Ó ano," uculil se a jedním krokem docela překonal tu vzdálenost mezi nimi. "Ale i když by se mi teď velice líbilo vás políbit, tak to neudělám, jako součást svého pokání."

William jej chvíli pozoroval, díval se do těch modrých hloubek bez jediného mrknutí a potom se k jeho rtům přitiskl sám. Neobjímal jej, dlaněmi se jej nijak nedotýkal a jeho přítel brzy pochopil, že je to hra. Nesmí se vzájemně dotknout jinak, než rty. Byly hebké, horké, jemné, jedním slovem - vzrušující.

Jeho společník však dlouho známé pravidlo hodlal alespoň trochu porušit a přitiskl se na jeho tělo. Otočil se s ním a pak jej přitiskl na kraj stolu. William překvapeně vydechl, zatímco v mysli Ethan stál jako přikovaný. Sledovat sled událostí Williamovýma očima... On byl William? Kdo byl tedy jeho společník? Tělo dál odpovídalo více než ochotně a vášnivě na polibky a Ethan nemohl donutit jej přestat. Nešlo to. A pak mu to došlo - on BYL návštěvník. Tohle nemohl nijak ovlivnit, ať už se snažil, jak chtěl. Žádný způsob neexistoval. Nemohl přeci najít nějakou zpáteční jízdenku ze své vlastní mysli, ze své vlastní vzpomínky, byť byla z jiného století. Tohle byl on, ale nechápal souvislosti.

Na bocích ucítil ruce, kterak si  jej přivlastňují, pevně drží u těla a pevné rty a mrštný jazyk se přemístily na krk - v tu chvíli vše pohltila tma.

Ethan zhluboka oddechoval na posteli v sedě. Měl vyprahlo v krku a zpocené vlasy se přilepovaly na zátylek i s látkou pyžama. Bylo to nepříjemné. Rychle ze sebe skopl deku, aby se trochu ochladil a opřel si hlavu o kolena. Co to mělo být?! Dělalo se mu z toho špatně. Nikdy v životě s nikým nechodil, nikdy s nikým nebyl. Podstatnou část snu, co si v něm uvědomil, si nepamatoval, ale nedocházelo mu, proč v jeho snu byl William a někdo, kdo se podobal Matthewovi.

Zatřásl hlavou, aby vyhnal ty myšlenky z hlavy a vstal z postele. Dojde se napít do kuchyně a rovnou se i opláchne, vzpamatuje - to mu udělá dobře. Potichu přešel ke dveřím pokoje, otevřel je a vykoukl ven. Po doktoru nikde ani stopy, nikde nehrála žádná hudba, ani nebyla puštěná televize. Pokrčil tedy rameny a prošel chodbou do kuchyně. Tedy - došel by tam, kdyby nespatřil Matthewa sedět v křesle, jak si něco zapisuje. Nedržel v rukách žádnou složku, spíš to vypadalo jako deník. Deník v hodně starých deskách, které už někde viděl. Zřejmě to byl jen přebal na knihu, nebo nějaký tlustší sešit, který můžete přendávat dle libosti. Vypadal, že je ručně vyrobený...

Mezi obočím se vytvořila mírná přemýšlivá rýha a drobné vrásky kolem očí se poskládaly do vějířků, díky kterým získala jeho tvář laskavý výraz. Ruku měl pevnou a desky opřené o rám křesla, aby se mu psalo pohodlněji. Vypadal soustředěný. A starý.

Ve světle jeho snu vypadal mnohem, mnohem starší, než vlastně mohl být. Ethana se zmocnil pocit, že už ho takhle někdy… kdysi dávno… musel vidět. Že tohle zná a není to jen hloupé dejá vu.

Já si pamatuju, ale čas je neúprosný.

Slova, která pronesl před několika hodinami, když ho vyvedl ven z nemocnice. Pamatuje, ale nač?! V tu chvíli zdvihl Matthew hlavu.

"Ty jsi vzhůru? Vůbec jsem tě neslyšel. Stalo se něco?"

Ethan na něj hleděl jako na nějaké zjevení, na nějakého ducha. Byla to jen náhoda okamžiku představit si jej se stuhou zavázanými dlouhými vlasy. Zorničky se mu lehce rozšířily tím poznáním, ale byl to jen přelud, jen se mu to zdálo! Zatřásl hlavou a pousmál se. „Divné sny,“ odpověděl nakonec. „Ovšem nic, co by se týkalo další vraždy.“

"Chceš si o tom promluvit?" zeptal se Matt po chvilce, kdy ho jen studoval pohledem, jakoby se rozhodoval, jestli mu má, nebo nemá věřit.

„Ne! Ne, byly to jen... Vzpomínky,“ zamumlal odpověď a otočil se k odchodu. Nemusí přeci vědět jaké vzpomínky, že? Mohl si klidně vzpomínat na svoji první vraždu, mohlo to být cokoliv. Zhluboka vydechl a přešel do kuchyně. Z horní poličky nad linkou vytáhl čistou sklenici a natočil si do ní studenou vodu. Za chvíli se mu udělá lépe.

Matthew se za ním díval, ale nezdvihl se. Teď mu musel dát čas, spoustu času, a ještě více času, jakkoliv mu to připadalo úmorné a nesnesitelné. Mít ho tak blízko! Ale každá hra má svá pravidla a hráč s časem na nich musí lpět až nezdravě. Pokud nechce prohrát. Matt prohrát nechtěl.

Wallace se opřel zády o linku a pomalu upíjel vodu. Zchladilo jej to a lépe se mu dýchalo. Co to bylo? Co to sakra bylo? Z neustálého přemýšlení jej rozbolívala hlava. „A nebo to taky hlava není,“ zamumlal, když zpozoroval, že voda ve sklenici se začíná chvět. Pomalu mu klouzala z prstů, neúmyslně uvolňoval sevření. Zdála se najednou být tak těžká, jako nějaký balvan, který jej táhne ke dnu propasti, až vyklouzla úplně. Ve zpomaleném čase se na ni díval, jak kapky tvoří jednu cestu a rozprsknou se o zem i se sklem, roztříštěným na tisíce kousků. Zahlédl krev, bezvládné tělo v džínech a kožené bundě na špinavé zemi mezi odpadky. Hlava byla skryta za vyhozenými pytli a taky bylo dost možné, že žádnou hlavu nemělo...