21. kapitola

Někdy prohlédneme lži a léčky velmi pozdě, ale přece. A někdy, někdy se nám to nepovede a pravda nás překvapí se vší možnou grácií...

Spolupráce s Bee

Svolaná Rada nakonec jen přemýšlela a hádala se pouze několik hodin s tím, že mu pošlou specialistu, který by měl do týdne dorazit. Ale vzhledem k tomu, co věděli o jeho věku a tudíž si alespoň trochu domyslili Vincentův původ, nedělali si starosti, že by se nezvládl ubránit.

Vládce si pouze povzdechl a pomyslel si cosi o tupých a omezených upírech, kteří si mysleli, že žádný Lovec nikdy nepřijde. Neochotně, velmi neochotně vytáhl složku, akorát beze jména a nějakých osobních údajů a předhodil jim to jako psu kus žvance.

A pak se rozpoutalo peklo. Jeden hlas mluvil přes druhý, několik sklenic s vínem skončilo rozlitých, jak pár členů prudce vstalo.

“Kde jste k tomu přišel?“ nebo “Co to má sakra být?“ byly nejčastější otázky. Na tu první samozřejmě nehodlal odpovídat. Podrazil by tím nohy jak Jeanovi, tak sobě.

Pak vstal oficiálně nejváženější člen rady, jeden z Prvních a muž, který si i uprostřed běsnění dokázal zachovat něco jako zdravý rozum.

"A jste si jistý, Vincente, že je to skutečně on?" položil otázku, která měla zaznít jako první.

„To nevím, jen říkám, že mám podklady k tomu, jak by měl být teoreticky složený. Tenhle byl nedokončený. Otázkou je, jestli je to ten samý nebo nám jich tu někde pobíhá víc - dokončených.“

"A je v těch vašich podkladech někde zmínka o tom, jak něco takového zabít? Jak se proti tomu monstru můžeme bránit?"

Vincent se na něj podíval a usmál se. Monstrum - přesně to byli oni pro lidstvo. A Lovci byli monstra zase pro upíry. Jaký to paradox, že lidstvo vytváří nakonec ještě horší zrůdy, než jsou upíři. „To je ten háček. Nemáme se jak bránit.“

"Slyšel jsem, že vraždí hlavně u vás ve Městě, Vincente. Jakoby měl něco proti vám osobně," ozval se jiný člen rady, z těch, kteří měli sklony se považovat za vládnoucí rasu na zemi. "Možná jsme v tom případě z obliga. A jestli víte, že to nelze zabít, nechápu, proč se obracíte na nás... Vy jste Vládce, když si vy nevíte rady... Ostatně, co ten váš lidský přítel? Ten by vám neporadil?"

„Ten už je několik let nezvěstný. Dobře, neřešte to tedy, jen aby si pak někdo nestěžoval, že jsem vás nezavolal a nesnažil se něco dělat. Myslíte si, že až skončí tady, tak přestane? Aby vás jednou nenavštívil v posteli,“ podotkl kousavě Vincent.

"Počkejte!" zarazil je sir Gosling. Pak se obrátil na Vincenta. "Co je pravdy na tom, že vraždí výhradně vaše lidi?"

„Je to pravda. Pokoušel se zabít i Jeana, po ochrance vůbec nešel, jakoby tam ani nebyla. Jde po mých blízkých. Přijde mi to jako nějaká osobní msta.“

Sir Gosling na něj hleděl, jakoby se mu pokoušel číst v duši... Rozhostilo se ticho. Někdo v tomhle sále věděl víc, než bylo zdrávo. Někdo. Kdo?!

"Pokud Radě dáte tyto materiály k dispozici, pokusíme se pro vás udělat, co bude v našich silách, Vincente. Ovšem nemohu vám slíbit, že se to podaří."

„Klidně si je vezměte. Mám kopie,“ zamumlal odpověď. Tohle se mu nelíbilo. Jediný upír, který ho nenáviděl dostatečně na to, aby se ho pokusil zabít, byl mrtvý.

Protože Mikael před těmi padesáti lety odhodil svůj pud sebezáchovy do koše, a přiměl Viktorii, aby mu pomohla. A přežil to.

Jak dávno to bylo a jak bolestná byla ta vzpomínka, která si nemohla vybrat lepší chvíli. Tehdy ho sundal z těch pout, staral se o něj jako o nemluvně... A pak nenávratně zmizel. Jeho úvahy přerušil Goslingův hlas.

"Vidím, že u vás jistou dobu pobývala slečna Grayová..."

„Na váš příkaz,“ odpověděl trpce Vincent. Nemohl se zbavit pocitu, že v Mikaelově zmizení má prsty ona, ale také to mohlo být prostě tím, že mu byla krajně nesympatická. Nebo tím, že s Mikaelem spala. Možná oboje.

A pak dostal ránu mezi oči.

"Z naší rady ten příkaz nikdo nevydal, Vincente. Proč bychom také měli?"

Vstal ze židle, až se převrátila a její opěradlo bouchlo o mramorovou podlahu. Okraje stolu svíral tak pevně, až mu bělaly klouby a ozývalo se lehké praskání. „Takže Grayová tady neměla co dělat? Nikdo z VÁS všech, co tady sedíte, nevydal příkaz? A to mi říkáte téměř po padesáti pěti letech?!“

Sir Gosling také povstal v celé své důstojnosti a Vincent si uvědomil, že tenhle nepsaný vládce rady se narodil jen o pár let později, než Viktorie...

"To skutečně neměla a popravdě mi není jasné, proč nám to vyčítáte. Celou dobu jsme si mysleli, že jen přijala vaše pozvání, koneckonců, byla to velice schopná mladá žena..."

„Byla? Jak byla? Žádné moje pozvání nepřijala. Sama mi řekla, že je tu na váš příkaz, vzhledem k těm událostem s Viktorií.“

"Smrt Viktorie de Bragelone jsme uzavřeli jako vraždu, u níž se nepodařilo najít viníka, a odložili ad acta... Kdybychom si mysleli něco jiného, tak jste se nikdy nestal vládcem, Vincente. Co se týče slečny Grayové, je mi líto, že vám to musím oznámit, ale od chvíle, co odjela od vás z Města o ní nejsou zprávy. A vzhledem k tomu, že zcizila jisté vzácné a přísně tajné dokumenty, se domnívám, že o ní jen tak neuslyšíme."

Deveraux se zamračil a praštil pěstí do stolu. Tohle mu ještě scházelo, aby ta mrcha zmizela. Když teď nad tím tak přemýšlel, určitě v tom měla prsty. Že by Mikaela unesla? Ne, to by se nenechal. Ale mohla ho oblbnout a přesvědčit, aby s ní šel dobrovolně, sám viděl, jak byl detektiv mimo, když ho navštívil po té jejich společné noci.

„Potřebuji ji najít. Postarám se o to. Znáte někdo Viktoriina stvořitele? Nikdy mi to jméno neprozradila. Pochybuji, že zvládla před vámi zatajit svůj původ - jak lidský, tak upíří. Takže při nejmenším tušíte, jaký původ mám já. Co ta mrcha vůbec ukradla za dokumenty?“

"Ukradla Viktoriinu složku a několik zapečetěných desek..." odpověděl sir Gosling pomalu, protože mu začaly docházet dvě a dvě.

"Co bylo v těch deskách?" zeptal se Vincent.

"Záznamy o podobných případech, jako je ten, který jste nám dnes předložil. Ještě z doby před válkou. Záznamy, které se nikdy neměly dostat ven, za to je trest smrti..."

„A víte, kdo byl její stvořitel? Potřebuji to vědět,“ trval na svém Vincent.

"Jak už jsem řekl, Viktoriina složka tu není... My to nevíme," odtušil sir Gosling.

„Neříkejte mi, že NIKDO z vás nečetl, ani do té složky nenakoukl, koho že to vlastně dáváte do úřadu?!“

"A DOST!" ohradil se sir Gosling. "To už stačilo, řekl jsem, že nevíme, tak nebuďte drzý, Vincente!"

„Omlouvám se, prostě mi to nesedí. Složky vlastních poddaných znám nazpaměť, vy, členové Řádu, znáte složky ostatních též určitě, ale královny ne? Proboha,“ vydechl Vincent a začal si to rázovat po místnosti. Mezitím jeden ze sluhů zvedl jeho židli a zase si stoupl na své místo.

×××

Měl jsem spoustu snů. Tentokrát byly barevné jako obrázky z dětské knížky. A byla v nic spousta krve, nejčastěji na mých rukou. Mám rád krev, je v ní zvláštní krása... A já si krásy užil tak málo. Pořád mi dávají léky, pořád nevím k čemu. Spím už dobře, hlavu mám lehkou jako z hedvábí. Už můžu zabíjet. Koneckonců, proto jsem byl stvořen, aspoň to tvrdí.

Každý večer přichází a hladí mě po vlasech. Nemáme jména, nepotřebujeme je.

"Drahý, drahý, drahý..." šeptá a já mám zavřené oči, protože vím, že pak budu dlouho a tvrdě spát. Po dobře vykonané práci vždycky spím. Vždycky když v tomhle Městě zabiju upíra, usnu potom jako nemluvně.

×××

Vincent byl na obchůzce. Všichni tvrdili, jak je to pro něj nebezpečné, ale když se před týdnem se sirem Goslingem dohodl, že než mu okamžitě jakékoliv nové informace pošle, bude lepší, když se bude chovat jako do teď. Což znamenalo vladaření a procházení se městem po nocích. Všude byl klid a nikde nikdo Dokonce i bezdomovci byli zalezlí ve svých úkrytech a žádné slečinky si neprošly uličkou hanby.

A pak uslyšel kroky. Neznámý našlapoval zlehka, potichu.

Vincentovi bylo jasné, že kdyby neměl tak trénované uši, zaslechl by ho jen stěží. A přece byly ty kroky tak sebejisté, jak jen mohly v dané situaci být, tenhle Neznámý se ho rozhodně nebál, jak by se slušelo, když už byl Vládcem.

Došli tak až na malé náměstíčko osvětlené jen třemi dýchavičnými lampami. Na co lepší světlo, upíři vidí ve tmě a lidé v tuhle hodinu nevychází, pokud se nechtějí ocitnout na něčím jídelníčku.

Jeho pronásledovatel byl chlap jako hora, v dlouhém černém plášti a klobouk měl stažený do čela. Ani se nesnažil skrývat, že má zbraň. Jean měl pravdu, tohle nebyl jen nějaký prašivý Lovec... Vincent si mohl být jistý, že proti němu stojí jeho Nemesis.

„Kdo tě poslal?“ položil otázku, která jeho jazyk pálila už velmi dlouho. Sám byl dost vysoký, ale nebyl tak svalnatý jako Lovec, spíš se spoléhal na svoji sílu a rychlost upíra, na svůj věk a původ, který v tom hrál samozřejmě svoji roli.

Odpovědi se nedočkal, přízrak jen natáhl ruku se zbraní. Zajímavé, na Jeana vzal kůl, na něj mířil poctivou čtyřiačtyřicítkou... Kdo ví proč, vždyť stříbrné kulky ho nezabijí. Ale nepochyboval, že má v rukávu ještě pár způsobů, jak ho dorazit.

„Jestli mě chceš zabít, řekni mi aspoň, kdo jsi nebo kdo tě poslal,“ trval si na svém Vládce města, ale bylo stále ticho. A potom prásknul výstřel, kterému se vyhnul. Zbraň byla upravená. Co si myslel - upravená na zabíjení upírů. Člověk by se normálnímu výstřelu nevyhnul, ale tahle musela mít úderník nějak vylepšený. Sakra.

Pak přízrak zdvihl hlavu a na jeho tvář dopadlo skomírající světlo lampy.

"Já nemám jméno..." řekl tiše. "Ale mám ti vyřídit srdečné pozdravy, Vincente Deverauxi. Z pekla."

Ten hlas i tvář by poznal všude a kdykoliv. Byl to pro něj šok, spatřit ho po tak dlouhé době. Totální šok, ze kterého se rychle vzpamatoval, jinak by ho to mohlo stát život. „Mikaeli? Mikaeli, kdo ti to udělal?“

Bylo to směšné. Jakoby to byla Mikaelova tvář a nebyla. Jakoby si někdo jeho obličej navlékl jako masku...

"Ty, Vincente," odpověděl dutě. Loutka, která má hlas. "Ty za to všechno můžeš. A já tě za to zabiju."

„Mikaeli...“ Od Vládce to nebyl nic víc než povzdech. Bolestivý povzdech. Co ti to proboha provedli? To ti vymazali paměť? Kdo mě chce tak moc mrtvého? Zřejmě mě nezná natolik, že umírám jen při pohledu na to, co se z tebe stalo, Mikaeli. Je mi to líto. Vincent dnes nehodlal zemřít. Nehodlal natáhnout bačkory ještě nějakou řádku let, ale netušil, co bývalý detektiv zvládne. Za tu dobu nabral svaly, byl určitě silnější a své reflexy jistě zlepšil...

„Dokázal by jej někdo porazit?“

„Ve fyzické konfrontaci ne. Možná tak zpomalit, ale odnesl by to."

Rozhovor, který s Jeanem vedli kdysi v šerém dávnověku. Od té doby dřímal v jeho hlavě, pečlivě zasunutý, vyčkával na svou příležitost. Jako nejhorší noční můra, která se jednoho dne přece jen stane skutečností. A teď to bylo tak... Mikael rozhodnutý, že ho zabije. Monstrum, kterému možná nebude schopen se ubránit. Protože někdo ten výzkum dokončil.

Vystřelil ještě jednou a potom po něm skočil. Vincent nehodlal ale dát svou kůži lacino. Začali se prát a tentokrát to bylo na ostří nože. Mikaelovy oči byly prázdné jako oči slepce.

A Vincent se stále držel stranou, nebojoval na plnou sílu, ale když odněkud Mikael vyčaroval

kůl a bodnul ho s ním do břicha pochopil, že si na nic nevzpomíná. Že to myslí vážně. Vykašlal trochu krve a usmál se. Bolelo to, vidět ho v tomhle stavu, ale jakékoliv city musely stranou, jinak za to zaplatí životem. A tak se proměnil v to monstrum, po kterém tak Mikael toužil, které tak toužil zabít. V Mikaelův prospěch hrálo i to, že se dnes Vincent nenakrmil, byl slabší, ale i kdyby se nasytil, zvrátil by ten výsledek? Nejspíš ne. Sice s ním zápasil o každou píď, ale Mikaelova síla byla mimo hranice jeho možností. Nedával svou kůži lacino, i tak pomalu, ale jistě prohrával. Nakonec s ním Mikael praštil o zem, že mu málem vyrazil dech, a zaklekl mu na obě ruce. Odněkud ze svého pláště tasil další kůl. A tentokrát mířil na srdce.

„Zemřeš, Vincente, zaplatíš smrt svojí královny..."

„Zabil jsem ji kvůli tobě,“ vyrazil ze sebe Vincent. Nehodlal mu vyprávět o tom, jak chtěla Mikaela využít. Kvůli čemu - to neřekla, ale po její smrti mu došlo, že zřejmě našla ty složky a chtěla dokončit výzkum, který před lety někdo zastavil. Plus všechny ty problémy, všechno vykořisťování, kterého se na Vincentovi, vlastním potomkovi, napáchala.

"Neměl jsi právo," odpověděl mu ten přízrak tiše. Byl těžký. Byl zatraceně těžký, jakoby mu ruce drtila hora.

"Mikaeli..." hlesl Vincent, který pochopil, že už nemá šanci. Někdo odvedl skutečně skvělou práci, nemohl se mu postavit ani on. "Mikaeli. Mikaeli..." opakoval jeho jméno, snad aby bylo tím posledním, co kdy vysloví.

"Ten půjde do pekla za tebou," odpověděl mu.

„Tak se tam setkáme, mon amour.“

Ruka s kůlem se zarazila vprostřed dráhy. Pak se vychýlila a stříbro dopadlo na dlažbu vedle jeho hlavy. Plnou silou, moc toho z něj nezbylo.

Pak se Mikael zdvihl.

"Samantha Saint Grai je jméno, které hledáš."

A byl pryč, jakoby v té uličce nikdy nestál.