Poušť - 4. kapitola

Po delší době se naši staří známí setkávají.

Spolupráce s Bee

4. kapitola

Ráno bylo nepříjemné. To přinejmenším. Na zemi ležel sám, pečlivě zabalený do deky a k žádnému tělu se netiskl. Pamatoval si, že usínal s Ardethem, držel ho za ruku a usmíval se mírně napuchlými rty. A teď tu byl sám. Donutil se vstát, oblékl se a potom si sedl na postel. Dlaní si přejel po obličeji a zaklel. Pokoj nejevil žádné známky Ardethovy přítomnosti, ale to nebylo nečekané. Říkal přeci, že musí brzy ráno pryč. Největší záhadou ovšem bylo - co to sakra včera dělal? Co ho k tomu vedlo? Nejradši by se propadl hanbou do země.
A přece to bylo tak příjemné, když se ho Ardeth dotýkal, když ho líbal a hladil, nechal ho usnout ve svojí náruči... Ale teď bylo jedině dobře, že už tu nebyl, protože Rick si ani nechtěl představovat, jak by to bylo trapné.

Pak na posteli objevil maličkou hromádku písku. Pouštního písku z Města mrtvých, který jediný mu zůstal jako památka na celou tuhle příhodu. Vlastně ne. Ne. Když tu hromádku rozmetal, našel tam drobnůstku z černého, leštěného kamene. Ankh. Dávný egyptský symbol pro život. Ardeth přece chtěl, aby žil.
Jen se pousmál a stiskl jej v dlani. Jediná památka se vzpomínkami. Pověsil jej kolem krku a vyšel z pokoje. Byl zaplacený na jednu noc a on tu už stejně neměl co dělat.
Ale bylo na čase přemýšlet, co dál...

×

Evelyn Carnahanové se smůla obvykle vyhýbala. Ale když už se na ni přilepila, stálo to za to. A co přijala zaměstnání v tomhle obrovském, zaleželém a zaprášeném muzeu, šlo to od desíti k pěti. A když už jí nic ošklivého neprovedla knihovna, ani jiné sbírky, tak se mohla spolehnout, že její drahý bratr Jonathan se o nějakou zábavu postará. A jak rád.
Když se jí potom svěřil, že něco našel, myslela si, že je to zase bůhví jaká veteš. A nebyla. Klíč k pokladu. V Hamunaptře. A ukradl jej. Chlápkovi, co tvrdil, že tam byl. Nepochybovala o tom, že Jonathan jej opil, nebo se to dozvěděl jiným způsobem.

Takže jeli do místní věznice. Jonathan dostal pěstí a ona zachránila muže jménem Rick před šibenicí.
A protože zachránit život jinému člověku je závazek na celý život, Rick jí slíbil, že jí ukáže cestu do Hamunaptry. A porušil tak slib daný před sedmi lety v chladné noci.
Nejhorší na tom bylo, že jej čekala buď smrt, nebo musel tu šprtku a jejího zlodějíčského brášku s otravným dozorcem odvést do Města mrtvých.
Nakonec si přece jen zvolil život a za pár dnů se ocitl na lodi, která mířila potřebným směrem. Stal se jejich průvodcem, i když se mu to ani za mák nelíbilo a k Evelynině údivu si sebou vezl hotový arzenál.

"Nač to všechno? Snad nejedeme do bitvy," zeptala se ho.

"Tam pod tím pískem něco je..." zamumlal vyhýbavě.

"Aha." Na chvíli se odmlčela, ale potom ho sjela zkoumavým pohledem. "Proč jste mě vlastně políbil, pane O'Connelle?"

"Přišlo mi to jako dobrej nápad," pousmál se tehdy. Což ovšem neměl říkat, ach, ty ženské. Jenže netušil, že o pár minut později jí bude zachraňovat život.
A pak přišel ten nepříjemný šok, když se střetl s prvním útočníkem. Bylo jich asi dvacet, napadli a zapálili loď, ale v tom zmatku si je nestihl prohlédnout. Ovšem teď mu stál tváří tvář. Ten oděv, který nosívají lidé z pouště, zakrytá tvář, ale nad očima tetování, které znal.

"Velitolovo slovo bývá zákonem a špatně pochodí, kdo by se odvážil něco namítat. Kromě toho, pro mé lidi jsi mrtvý. A když to tak zůstane, bude to jedině dobře. Tahle země nenosí štěstí. Ani já ne."

Ardeth na něj poslal ty zabijáky. Aby mu zabránil v návratu... To zjištění bolelo, ale na druhou stranu - jak by zjistil, že zrovna on je má dopravit do Města mrtvých? A potom si vzpomněl. Přítel jeho přítele má přítele... Když něco potřebujete zjistit, drby se šíří pomalu rychleji než mor.

Ale teď nebyl čas na sentiment.  Jednou něco slíbil, musel to dodržet. Slíbil dovést Evelyn do Hamunaptry, tak se sakra musel postarat, aby se tam dostala celá!
I když to nebylo nic jednoduchého. Ale od chvíle, kdy opustili loď, která potom nejspíš skončila na dně Nilu, už se jim nic nepřihodilo. Kromě prašiviny Bennyho, který tenkrát tu hrůzu přežil taky. Bohužel.

Když pak cestovali v noci pouští, bylo mu smutno. Ale musel být ostražitý, protože poušť nikdy nespí. Alespoň tahle ne. Volnou rukou mnul prsty přívěsek od Ardetha a přál si, aby mu odpustil. Slíbil mu, že zůstane na živu, což by se na druhou stranu nestalo, kdyby jej Evelyn nezachránila. Oběma dlužil slib, ale který z nich splnit? Ale splnit mohl vlastně oba. Evelyn přece nechtěla poklad, milovala tuhle zemi podle všeho víc, než ti, kteří se tu narodili. Chtěla jen vidět místo z legend a najít knihu. Její úmysly nebyly zlé. Její rozhodně ne...


Zase stál na té samé skále a Osiris neklidně hrabal kopytem. Bylo to takové smutné deja vu. A znovu mu naslouchalo dvanáct náčelníku kmenů. Nesměl dát nic najevo, nic prozradit... Ale tu kštici, která na slunci zářila zlatě, tu poznal. Dokonce si vybavil i její vůni.

"Přežil," poznamenal někdo z náčelníků.

"Ano. Tenhle má sílu," odpověděl Ardeth tiše a sklopil hlavu. Rick tedy porušil svůj slib a ke všemu ukázal cestu i dalším. Otázkou bylo: proč?

Věděl, že jestli chce znát odpověď na tuhle otázku, dostane ji jen od něj.

Rick byl nesvůj. Připojila se k nim skupina Američanů, které vedla smrdutá fretka Benny. Nejraději by mu prohnal kulku hlavou. Ale nemohl. Pátrání šlo pomalu, Evelyn ale byla nadšená a Jonathan znuděný, že se zatím neobjevilo nic lesklého. Dozorce byl jen přítěží. A potom v noci napadli jejich tábor. Ardeth... Viděl jej, musel bojovat proti němu a jeho lidem. Nechtělo se mu do toho, ale...

Ale potom najednou boj ustal. A on si s Ardethem hleděl do očí. Beduín měl pohled raněného, štvaného zvířete, které zoufale nechce zemřít. A je odhodlané pro to udělat cokoliv.
Nepatrně mu pokynul.

"Nechceme prolévat krev," řekl potom měkce a pomalu. "Ale odejděte z tohoto místa, co nejrychleji. Berte to jako první a poslední výstrahu."


Nakonec všichni usnuli. Všichni kromě Ricka. Potichu se vykradl z tábora, trochu hlouběji do pouště. Byla mu zima, jak najednou nebyl v blízkosti ohně a byl nervózní. Přívěsek kolem krku jej táhnul k zemi, skoro jakoby vážil tunu.

"Ricku," oslovila ho náhle tma. Pak se v ní objevil tmavý plášť, maska a nad ní tmavé oči, které si tak dobře pamatoval.

"Rád tě vidím, i když bych radši za jiných okolností," promluvil potichu oslovený.

"Taky bych byl rád tě viděl jinde," odpověděl Ardeth a sňal masku. "Musíte odejít, prosím. Tady štěstí nenajdete, leda tak smrt."

"Nemůžu. Zachránila mi život. Mohl jsem viset, nebo ji sem zavést. Chce najít nějakou Knihu Mrtvých, nebo co. Je to hrozná knihomolka." Snažil se mu vysvětlit, že ta ženská by nebyla schopná zabít ani mouchu, ale nedokázal se soustředit. Neviděl jej tak dlouho a navíc mu z mysli vyvstaly vzpomínky na tu noc, kdy leželi vedle sebe, líbali se... Nejspíš na to myslel v nepravou chvíli.

"Já vím, že nemáš zlé úmysly. Nikdy bys sem nepřivedl nikoho, kdo by tomuto místu chtěl ublížit. Ale Město mrtvých ublíží vám. Ricku, my nechráníme poklad. My chráníme zlo." Ardeth se znovu zatvářil zoufale a očima sklouzl k jeho přívěsku. I on si na tu noc pamatoval.

"Já to vím," zamumlal Rick neochotně a ošil se. Chyběl mu. Občas v noci si na něj vzpomněl a teď to všechno bylo silnější.

"Prosím, odjeďte. Nechci se podruhé dívat, jak tě zabíjí poušť..." Ardeth přistoupil až k němu, skoro se ho dotýkal. Po sedmi letech zase cítil jeho vůni. Slyšel ten dech. A vzpomínal si na noc, kdy tohoto Američana držel v náručí, jasněji, než kdy jindy.

Rick se zachvěl, až mu naskočila husí kůže. Zase tolik známé teplo. Jeho tělo toužilo po něčem víc, chtělo se přitisknout. Trhavě se nadechl a zavřel oči. A pak zvedl ruku, opatrně, dokonce chtěl i ucuknout, jakoby se měl spálit, ale nakonec jej objal. Cítil jak beduín nepatrně zaváhal, ale potom kolem něj ovinul paže stejně pevně jako tenkrát. Byl o trochu vyšší, takže ho vlastně docela schoval ve svém náručí.

"Ricku, prosím, prosím," zašeptal ještě a pohladil ho po vlasech. Chyběl mu. Stačil necelý týden a jedna noc, aby na něj nezapomněl celý sedm let.

"Nemůžu, promiň. Jediné, co ti můžu slíbit je, že mě určitě neuvidíš umírat. Je to pro tebe snesitelnější?" zamumlal do ramene a nasál tolik známou vůni.

"Inu... Mám na vybranou?" poddal Ardeth nakonec a zlehka ho do vlasů políbil.

"Zřejmě ne." Rick se k němu víc přitiskl a políbil jej na ústa. Tak dlouho si tohle toužil připomenout. Teď nebyl rozespalý, ani omámený Ardethovými doteky. Byl absolutně střízlivý a přesně tohle chtěl.

Beduin jen zavřel oči a nechal ho. Rick chutnal jako tenkrát a dnes navíc ještě i po něčem sladkém. Možná to byla čokoláda? Každopádně ta chuť ho omamovala, lákala, sváděla... Měl co dělat, aby jej nestáhl do písku a neprozkoumal ho tak důkladně, jako to posledně nestihl.

"Chyběl jsi mi," zasténal potom O'Connell. Konečně řekl to, co mu leželo na srdci.

"Ty mě taky. Už tě jen tak nepustím." Dál ho hladil ve vlasech, nechával ta dychtivá ústa ať ho líbají, kde je napadne, pokoušel se urvat co nejvíc z toho krátkého času, který pro sebe měli. Teď. Ale později... Ano, Rick neumře. Protože on, Ardeth Bay, strážce mrtvých, se o to postará.

"Slib mi, že nás necháš být, nebudeš se do toho plést. Ti druzí nejsou jako my a pochybuju, že Bennymu jde o knihu. Zlato jej přitahuje jako můru světlo."

"Tohle ti slíbit nemůžu a ty to víš," zamumlal Ardeth, ačkoliv by mu v té chvíli slíbil nebe i peklo a jak rád! "Přísahal jsem…"

"Komu vlastně?" Rick se zřejmě ptal jen tak mimochodem, jen tak, aby si mohli oba dva ještě pořád říkat, že si chtějí jen promluvit, nic víc, vždyť se sedm let neviděli, co by po sobě taky mohli chtít, ne?

"Téhle zemi, hrobu svých předků a taky tobě." Sevřel ho pevněji, protože věděl, že brzy ho bude muset pustit. I když tuší, ví, co se stane, když ho nechá jít. Vězeň má větší naději na útěk, než strážný na to, že jej uhlídá. Strážný může zapomenout, že hlídá, ale vězeň nikdy nezapomene, že je hlídán. A vězeň mezi časem to ví moc dobře.

Jenže Ricka zachránil, aby ulevil svojí duši. Možná to, co přijde, bude jen trest za všechny ostatní, které nechal zemřít, a proto by jej měl přijmout s pokorou.
Jenže už se dávno rozhodl jinak.


"Ricku, ta mumie, co jste vykopali…"

Komentáře

  1. Dnes jsem na tuto povídku narazila, prečetla a musím říct jen jedno. Je úžasná!! Pěkně zakompovaný vztah do děje filmu. Ani jsem nedoufala, že bych narazila na slash povídku z fandomu Mumie, ale spíš jsem si představovala pár Rick x Imhotep.
    Těším se na další díl :D
    ranchan

    OdpovědětVymazat
  2. Rick je jak pytel blech bude to fuška ho uhlídat

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, krásná povídka. Doufám, že bude brzy pokračování. Miki

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj, tato povídka se mi moc líbí a doufám že přibudou i další díly.

    OdpovědětVymazat
  5. Super povídka. Na MUMII by mě to nenapadlo, ale je fakt skvělá. Moc se těším na pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  6. Prosím, prosím, pokračuj v tomto příběhu a napiš nám další kapitoly. Možná jsem zaujatá, jelikož toto je první povídka, kterou na Mumii čtu, ale je úžasné, jak děj i charakter postav zapadají do předlohy.To se málokdy vidí. Prosím potěš nás a pokračuj v této slibně se rozbíjející povídce.
    Kiki

    OdpovědětVymazat
  7. Tahle povídka je super doufám že bude brzy další kapča, na mumii sem toho moc nenašla takže velké díky za tuhle vícerázovku. :)

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj, budeš prosím s povídkou pokračovat nebo jak to s ní vidíš? Je naprosto skvělá a je škoda, že nemá pokračování. Byla bych moc ráda za info, jestli mám dál doufat nebo ne.

    OdpovědětVymazat
  9. Ahoj, bohužel zatím nebude vycházet vůbec nic - Bea má zdravotní problémy a já maturitu a přijímačky na vejšku. :(
    Ale vydrž s námi! Pak určitě bude další kapitola.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky