20. kapitola

Intriky, intriky, intriky! Kdo tu hru umí hrát? Kdo zůstane na živu?

Spolupráce s Bee
/18+/

Měl jsem sny. Spoustu snů natřených na šedo. Spoustu divných snů, ze kterých mě bolela hlava. A potom přišla zvýšená dávka léků, na chvíli to ustalo. A pak to přišlo zas. Nevěděl jsem proč a k čemu mi jsou takové sny, ale co jsem mohl dělat.
Zabíjet mi ještě nedovolili. Ale byl jsem si vcelku jistý, že potom bych přišel na jiné myšlenky.

×××

Byl by to jeden z těch pěkných dnů. Jeden z těch klidných dnů. Pokud by k němu ovšem nevtrhl Jean bez pozvání a s několika upíry za zády. Poznal je podle kroků.

„Co se děje?“ položil otázku Vincent a neobtěžoval se vzhlédnout od složky, kterou si zrovna pročítal.

„Někdo nás vraždí - to se děje!“ Zoufalý hlas jej přiměl zvednout zrak na Jeana. Vypadal strašně. Jean, jeho ztělesnění ironického klidu, měl rozcuchané vlasy a vypadal, že se po cestě sem porval nejméně se třemi lovci, bandou vlkodlaků a samotnou Radou...

„Jeane, uklidni se. Co se stalo tobě? zeptal se Vincent a kývl na upíry, aby je nechali samotné. Potom přešel k baru a nalil svému příteli víno, aby se trochu zklidnil.

Přítel na něj pohlédl krhavýma očima. Pak se napil. "Potkal jsem se s ním, Vincente... A není to obyčejný Lovec. Kdybych neutekl, neutekl jak malý harant, tak mám v srdci kůl."

„Kdo to je? Neříkej-“ Vzpomněl si na tu chvíli před několika lety, kdy Jean objevil složku Mikaela. Nedokončený projekt, který se tvářil tak slibně! Naneštěstí jej nikdo nikdy nedokončil. „Neříkej mi, že je na světě nějaká dokončená zrůda!“ Teď se o něj doopravdy pokoušely mdloby. Lovci tu vždy byli a vždy budou, i když poslední roky byli mnohem klidnější, ale...

"Neviděl jsem mu do očí, Vincente, takže ti nemůžu říct, co bys chtěl vědět... Ale můžu ti říct, že se s ním nechceš potkat. Nikdo z nás."

„Jeane, mohl tě zabít,“ zašeptal vládce a objal svého přítele. Nemohl ztratit dalšího člověka ve svém životě - důležitého člověka.

"To už mi taky došlo." Přitiskl si ho k sobě. Vincent voněl, jako vždycky. Ale tentokrát Jean tu vůni vdechoval s vědomím, že to může být naposledy... "Co budeme dělat, Vincente?" zeptal se potom.

Vládce jej pohladil po vlasech a povzdechl si. Musel si to promyslet. Tohle bylo špatné a už jen dnešní den toho byl důkazem - že jim nastávají perné chvíle. Netušil, co by mohlo být horšího. Něžně se přitiskl na Jeanovy rty a přejel mu dlaní po krku. Jeho rty měly chuť červeného vína, v pozadí cítil i krev. Líbat ho znamenalo pro Vincenta druhou šanci na život. Kdysi, kdysi do něj byl zblázněný, ale uvědomil  si, že to nemá smysl, dokud byla Vicki na živu. A potom se dlouho neviděli, nemluvili spolu a on potkal Mikaela. Ten se ho nebál, dovoloval si na něj a zachránil mu několikrát život. Zamiloval se do něj a detektiv jeho city opětoval, i přes všechnu svoji nevoli k jeho rase. Pouto vytvořil neúmyslně, přesto tu bylo. A pak zmizel.

Jean tu pro něj byl vždycky. Respektoval jeho přání, jeho touhy, miloval ho celá staletí a byl ochotný na Vincenta počkat. A vyplatilo se mu to. Vincent jej miloval, miloval však i Mikaela a oba to věděli.
Vincent znovu přejel dlaní po tmavých a rozcuchaných vlasech, vtiskl polibek na čelo a pustil ho. „Dojdi si do sprchy Jeane, něco vymyslím,“ pronesl potom do ticha místnosti a posadil se znovu za stůl.

Jeho přítel se však ani nehnul. Zvrátil se zpátky do křesla a znovu se napil vína. Kdyby toho jeho srdce bylo ještě schopné, jistě by mu teď zběsile tlouklo o žebra ve snaze procpat se ven. Už to bylo dost let, co ho někdo takhle vyděsil…
Už to bylo dost let, co mu šlo tak těsně o život, sakra práce!

"Jeane…" Vincentův hlas zněl měkce. "Říkal jsem, aby sis dal sprchu."

"Budeš muset povolat pomoc od Rady. Nic jiného nám nezbude."

„Jeane, běž do sprchy, uklidni se, ano? Na něco přijdu,“ pousmál se slabě, i když si sám uvědomoval vážnost situace.

"Jsem v klidu, Vincente, ale... Víme to oba, nikdo jiný než Rada nám nemůže pomoct."

„Svolám ji zítra, dnes už nestihnou přijít. Je to dlouho, co se nás někdo snažil takhle tvrdošíjně zabít, že?“ optal se potichu vládce a pohlédl na Jeana skrze okraj poháru, když upíjel.

"Popravdě, nevzpomínám si, že bychom kdy byli v takovém ohrožení. Protože ať je to kdo je to, vraždí tvoje lidi. Poradce, náměstky... Chtěl zabít mě, ne tvé strážné, Vincente."

„To ovšem mění podmínky.“ Vládce si promnul kořen nosu a vstal z křesla. Od Jeana vzal pohár s vínem a položil jej na stůl, poté uchopil svého přítele za ruku a přinutil jej zvednout se. „Pojď do té sprchy.“

"Oh, neříkal jsi, že budeš promýšlet náš další postup?" Jean se lehce pousmál a ten úsměv doprovodil tázavým nakloněním hlavy. Důkladně si svého přítele a milence prohlédl. "Vypadáš dobře, Vincente, to se mi líbí." 

Ten však jen pozvedl obočí a nasadil udivený výraz. Teatrálně se podíval na své oblečení a pohladil Jeana po tváři. „Nepovídej.“

"Ano, vypadáš každým rokem lépe a lépe, má lásko." Přitáhl si ho blíž a políbil ho na ústa. "Pojď si tu sprchu dát se mnou, taky ti to jen prospěje. A kdo ví? Možná jsem zraněný." Ten úsměv byl vychytralý.

„Byl bych raději, kdybys nebyl,“ zamumlal do polibku do přitiskl ho na sebe více. Rukou zajel pod špinavé triko a zatahal za jeho lem, aby dal příteli najevo, co má v plánu. Ten potom jen zvedl za neustálého líbání ruce, aby mu Vincent vršek oblečení mohl svléknout.

"Navrhuju ti, aby ses důkladně přesvědčil," odtušil potom Jean s ledovým klidem a na oplátku svlékl Vincentovu drahou košili. Vládce města vypadal opravdu lákavě a on mu podléhal víc než ochotně. "Přece jen jsme se poprali a jen tak tak jsem mu unikl. Myslím, že si zasloužím trochu té péče." Přitáhl si jeho hlavu a zatímco ho líbal, rozvázal černou sametovou stuhu a rozpustil mu vlasy. "Mhmmmm... Navrhuji ti, aby ses opravdu důkladně přesvědčil, protože jestli to neuděláš, tak se naprosto znemožním."

Vincent se potichu zasmál. „Ty a znemožnit se? Copak to jde? Jeane, jsi ztělesnění dokonalosti, ty se znemožnit nemůžeš.“ Nakonec jej uchopil za ruku a odvedl do své koupelny. „Co tě tak na mých vlasech fascinuje?“ zamumlal si pod nosem, když mu do očí spadl další pramen světlých vlasů.

"Jsou krásné, hebké a naprosto dokonalé. Podtrhují tvoji krásu... Rád se jich dotýkám. A mám rád, když se dotýkáš ty mě, ale to víš, ty malý, dokonalý zmetku." Lehce se ušklíbl a pustil teplou vodu.

Když Vincentovi dopadly na ramena první kapky, slastí přivřel oči a stoupl si pod proud vody - Jeana stáhl sebou. Zataháním za vlasy jej donutil zaklonit hlavu a přisál se na hebkou kůži na krku, čímž z přítele dostal slabé zasténání.

Jaké by to bylo, kdyby se upír napil z upíra, napadlo Jeana jako už tolikrát předtím. Jen taková neškodná myšlenka... Trochu kacířská, že áno. Ale spojená se vším příjemným, co mělo následovat. (Občas měl za to, že důvod, proč se Vincent s takovou vášní vrhá na jeho krk, souvisí s jeho vztahem k Mikaelovi.)
Otočil se mu v náručí a zatímco Vincent líbal jeho šíji, natáhl se pro šampón.
"Umyju ti vlasy, chceš?"

„A zůstaneš jenom u vlasů?“ odpověděl otázkou tázaný, ale to už mu hbité prsty masírovaly pokožku a vytvářely tak pěnu. Bylo to příjemné, velmi příjemné - na chvíli vypnout, na nic nemyslet a relaxovat v náruči milovaného.

"No, potom můžeš umýt vlasy ty mě a potom už bude záležet na okolnostech." Jean se zazubil a laškovně se vrhnul na Vincentův krk. Chutnal sladce, nikdy ho nebude mít dost. A pak najednou stiskl víc, ani to neměl prvně v úmyslu, prostě se to tak nějak stalo. Ostré zuby prorazily kůži a na jazyku ho polechtala chuť krve. Sevřel ranku rty. Vincent zasténal a Jean se usmál.

„Provokatére,“ splynulo Vincentovi ze rtů, když si Jeana přidržel. Cítil, jak z něj krev vytéká, cítil hbitý jazyk přejíždějící kolem ranek, po kůži, než se zuby opět zabořily do masa a ústa začala znovu sát. Byl to osvobozující pocit, přesto by to nikomu jinému nikdy nedovolil.
Na mysl mu po dlouhých letech přišel Mikael... Mikael, který takhle nastavoval hrdlo jeho zubům, jeho rtům. Pouto, které se mezi nimi vytvořilo. Jeanova ruka mu sjela na kostrč a přitiskla ho k příteli blíž. "Chutnáš sladce. Vážně," zahuhlal Jean a napil se víc.

„Ah, Jeane, Jeane, Jeane,“ sténal Vincent, než se nechal ovládnout a vtáhnout do víru vášně s ním. A pak se zakousl do jeho ramene. Protrhl jemnou kůži a přirazil svého milence na stěnu sprchového koutu.

Jean zavřel oči a užíval si to. Takže kvůli tomu byl jeho klub pořád narvaný až po střechu, oh ano, rozhodně to chápal, teď už do důsledků... Z hrdla se mu vydralo zrádné zasténání, tělo ho zradilo. "Tomu říkáš péče o přítele, který přežil vlastní smrt?" Tak dlouhá věta? Páni!

Odtrhl se od milencova ramene a přejel si jazykem po zakrvavených rtech a pak se vrhl na ty Jeanovy. Cítil sebe, cítil jeho, dlaněmi přejížděl po bocích, zádech, tiskl se k jeho tělu, jakoby neměl nastat zítřek a sténal mu do rtů. „A není ti snad lépe?“

"Myslím, že mám modřinu kolem pravé bradavky, asi by ses na ni měl zaměřit." Jean ho zatahal za vlasy a nasměroval ho ke svému hrudníku. Voda kolem nich crčela, zahalovala koupelnu do voňavé páry a jemu bylo dobře. Možná málem dneska umřel, ale jen málem a jen možná, a Vincentovy rty, které ochotně následovaly místo určení, mu to vynahrazovaly. Zvlášť když se potom posunuly níž a níž...

Jean se přistihnul, že už se nemůže dočkat...

Vincent mu vtiskl polibek na bok a přidržel jej rukama, aby sebou nijak neškubal a nesnažil se nějak svoje potěšení urychlit, když jej vzal do úst. A Jean sténal a kroutil se, až nakonec jeho ruce spočinuly na Vincově hlavě a určovaly to správné tempo. Jean byl vždy temperamentní, co se postele týkalo.

Po chvíli ho prostě vytáhl nahoru, otočil čelem ke zdi a zatímco Vincentova záda masíroval proud vody, Jeanovy prsty mu škádlivě klouzaly po páteři níž a níž.
"Ty malý provokatére, chceš mě připravit o rozum?" zamumlal mu do ucha a olízl ranku, která se nacházela pod ním. "Co by sis beze mě počal."

„Nehodlám to zjišťovat,“ prozradil mu vládce a pousmál se.

"Tvé jediné štěstí," zavrněl Jean a vklouzl do něj. Vincentovo tělo ho přijalo jako obvykle uvolněné, vláčné, horké.
Vincentovy dlaně se přitiskly na dlaždičky sprchy, s každým přírazem lehce popojely nahoru, dokud jej nepřikryly ruce jeho společníka. Jean mu vzdychal do ucha, občas jej lehce kousnul, ale na chvilku nepovolil. A vládce Města sténal, zakláněl hlavu a prosil, aby jeho milenec nikdy nepřestal, aby mu dal víc.

Což tedy jeho vrchní poradce přijal s uspokojivým mručením. Tiskl Vincenta na stěnu, ani trochu ho nešetřil a světlý krk byl pokrytý drobnými modřinkami. Nikdy mu nepřipadal krásnější, než v takových chvílích. Protože v takových chvílích byl jen jeho a ať už při tom myslel na kohokoliv, Jean nežárlil. Protože on líbal Vincentovy rty, on mu přinášel slast a bral si potěšení z jeho těla.

„Jeane!“ sténal jako smyslů zbavený. Už před lety si místo tmavých dlouhých vlasů přestal představovat krátké, protože ať už byl milenec jakýkoliv, tohle si nezasloužil. A teď měl jeho plnou pozornost dokonce i v mysli.

"Jen se tomu poddej," zašeptal mu svůdný hlas do ucha a Jean se přitiskl k jeho zádům.

„Kousni,“ zasténal nakonec a stiskl Jeanovy prsty mezi svými.

Nemusel prosit dvakrát, Jeanova ústa neomylně vyhledala vhodné místo... Zahryzl se a z chuti té krve se mu skoro zatočila hlava.

Komentáře

  1. Jean zachránil Vince to je fakt ale stejně si moje srdce říká detektiv byl lepší

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky