19. kapitola
Tak po delší době opět Detektiv!
Spolupráce s Bee
"Vážně ti to víc sluší," pousmál se o chvíli později, kdy se nad ním skláněl a znovu ho líbal. Polonahému Vincentovi to v jeho peřinách slušelo a Mikael si tak říkal, že kdyby to bylo možné, nejspíš by se v tuhle chvíli upíří vládce červenal jako malá holka.
Spolupráce s Bee
"Vážně ti to víc sluší," pousmál se o chvíli později, kdy se nad ním skláněl a znovu ho líbal. Polonahému Vincentovi to v jeho peřinách slušelo a Mikael si tak říkal, že kdyby to bylo možné, nejspíš by se v tuhle chvíli upíří vládce červenal jako malá holka.
"Mikaeli…"
zašeptal skoro bez dechu a on mu položil prst na rty.
"Pšt. Na
to bude dost času. Vždyť jsi nesmrtelný," pousmál se křivě a pak ho
políbil, když viděl, že se nadechuje k dalším slovům. Mluvením už strávili dost
dlouhou dobu, Vincent byl přece nesmrtelný a on se taky umřít nechystal. Měli
dost času. Nebo si to alespoň oba dva mysleli.
A mysleli si
to do dalšího dne.
×
Pamatoval si
jen tu tmu a nic víc. Pamatoval si ten pocit obrovského temného prázdna, které
se mu zničehonic rozlilo mozkem a zakrylo úplně všechno, co snad bývalo jeho
životem. Pamatoval si ten dutý zvuk, který se mu odrážel v hlavě. A jen tohle
představovalo pojítko mezi současností a minulostí, která možná kdysi, někde
byla.
Když se
probudil, cítil se vygumovaný, jako harddisk, který jen čeká na zapsání nových
dat.
A zůstalo to
tak celých padesát let.
×
Dozvěděl se o
tom ihned. Že detektiv zmizel, že je pohřešovaný. Zůstalo to tak po celý měsíc,
po kterém strhli pečeť z jeho dveří, všechny věci uložili do krabic a ty potom
do policejního skladu pro případ... Pro případ, že by se detektiv Mikael S
objevil. Jenže nikde nikdo. Celé dny, týdny, měsíce, roky.
Vincent,
vládce Města, byl zoufalý. Pouto mlčelo, odmítalo s ním mluvit a volání krve
bylo neúprosné. Zešílel by z toho, kdyby se jednoho krásného dne neobjevil Jean
a nedal mu pár lekcí.
Skládaly se z
pár facek, pár litrů krve, ještě zabalené v těle docela pohledné dámy kolem
třicítky, a prozradil mu, že v krevní bance je ještě pár konzerv s Mikaelovou
krví, takže pokud s ní bude šetřit... A nakonec mu prostě nalil trochu vína s
krví, svedl ho a beze studu přefiknul. A Vinc se nechal.
Konzervy s
Mikaelovou krví mu na pár měsíců vydržely, ale když došly, musel akorát pít víc
krve, než kdyby byl Mikael s ním.
Jean byl od té
chvíle pro něj něco jako slunce. Pomáhal mu, vyslechl ho a společně trávené
noci patřily k jeho oblíbeným. Po pár letech dokonce mohl říct, že to, co k
Jeanovi cítí - je láska.
Samozřejmě, že
myslel na detektiva - jeho přítel mu to ani nezazlíval, ale tu bolest pomalu
Jean uzdravoval a pomáhal mu zapomínat na tu příšernou ztrátu. Ovšem nic nebylo
lehké - ze začátku. Občas se při milování přeřekl, pokud si na chvíli zdříml -
mluvil ze spaní, dokonce jej chytaly záchvaty a halucinace, ale Jean tu stále
byl a držel při něm - až všechno jednou ustalo.
Pouto v jeho
mysli bylo stále, ale už ho netýralo, natož aby se ho snažilo zabít... Ne,
Mikael byl zkrátka pryč a to byl fakt se kterým se nedalo nic dělat. Zmizel a
nejspíš navždycky, protože žádné pátrací akce nepřinesly kýžené výsledky.
Velvyslankyně
Grayová nakonec odjela poměrně záhy. Tedy počítáno na upírské vnímání času.
Člověk by asi dva roky slovem "záhy" neoznačil. Aspoň se jí zbavili,
její zpráva Radě byla kupodivu příznivá a Vincenta naprosto neoficiálně
potvrdila na postu neomezeného vládce Města. Všechno zlé je pro něco dobré, až
na to, že v té době byl Vincent skorem ochotný se plazit v prachu, jen kdyby
měl Mikaela zpátky.
První roky
vnímal spíš jen jako v mlze, byl to Jean, kdo mu udržoval kontakt s vnějším
světem.
Nakonec se to
ale ustálilo. Rána na srdci se sice nezahojila, ale tu tupou bolest se postupně
naučil nevnímat. Co mohl dělat jiného? Kdysi a dávno (až se mu to zdálo jako z
jiného světa) zvažoval, že Mikaela nechá, aby ho zabil. Detektiv to odmítl.
Nepochyboval, že kdyby tu samou žádost přednesl Jeanovi, dostane se mu téhož.
Musel se s tím naučit žít.
Vítr mu
pročechral vlasy a pohrával si s jeho rozepnutým kabátem. Shodou okolností si
připomněl, že ten samý na sobě měl, když se setkali poprvé. Ten tmavý s hodně
sponami. Smutně se pousmál a položil na chladný kámen kytici. V chladné zemi nikdo
nikdy neležel, ani když ten náhrobek pokládali, zřejmě ani nikdy nebude, ale
slušelo se to. Když už nebyla žádná naděje, že se jeho tělo objeví.
Vincent zavřel
oči a zhluboka nasál vůni posekané trávy. Netušil, jestli na detektivův hrob
chodí někdo jiný, kromě něj, ale on mu sem pravidelně nosil květiny. Alespoň
toto sentimentální gesto si dovolil.
I když ani
nevěděl, jestli je mrtvý. Pouto mlčelo, jakoby tam ani nebylo. Popravdě,
neodvažoval se po něm pátrat. Bál se, co by se mohl dozvědět.
kde je půjdu ho vykopat jsem v šoku
OdpovědětVymazat