19. kapitola

Tak po delší době opět Detektiv!

Spolupráce s Bee

"Vážně ti to víc sluší," pousmál se o chvíli později, kdy se nad ním skláněl a znovu ho líbal. Polonahému Vincentovi to v jeho peřinách slušelo a Mikael si tak říkal, že kdyby to bylo možné, nejspíš by se v tuhle chvíli upíří vládce červenal jako malá holka.

"Mikaeli…" zašeptal skoro bez dechu a on mu položil prst na rty.

"Pšt. Na to bude dost času. Vždyť jsi nesmrtelný," pousmál se křivě a pak ho políbil, když viděl, že se nadechuje k dalším slovům. Mluvením už strávili dost dlouhou dobu, Vincent byl přece nesmrtelný a on se taky umřít nechystal. Měli dost času. Nebo si to alespoň oba dva mysleli.

A mysleli si to do dalšího dne.

×

Pamatoval si jen tu tmu a nic víc. Pamatoval si ten pocit obrovského temného prázdna, které se mu zničehonic rozlilo mozkem a zakrylo úplně všechno, co snad bývalo jeho životem. Pamatoval si ten dutý zvuk, který se mu odrážel v hlavě. A jen tohle představovalo pojítko mezi současností a minulostí, která možná kdysi, někde byla.
Když se probudil, cítil se vygumovaný, jako harddisk, který jen čeká na zapsání nových dat.
A zůstalo to tak celých padesát let.

×

Dozvěděl se o tom ihned. Že detektiv zmizel, že je pohřešovaný. Zůstalo to tak po celý měsíc, po kterém strhli pečeť z jeho dveří, všechny věci uložili do krabic a ty potom do policejního skladu pro případ... Pro případ, že by se detektiv Mikael S objevil. Jenže nikde nikdo. Celé dny, týdny, měsíce, roky.
Vincent, vládce Města, byl zoufalý. Pouto mlčelo, odmítalo s ním mluvit a volání krve bylo neúprosné. Zešílel by z toho, kdyby se jednoho krásného dne neobjevil Jean a nedal mu pár lekcí.
Skládaly se z pár facek, pár litrů krve, ještě zabalené v těle docela pohledné dámy kolem třicítky, a prozradil mu, že v krevní bance je ještě pár konzerv s Mikaelovou krví, takže pokud s ní bude šetřit... A nakonec mu prostě nalil trochu vína s krví, svedl ho a beze studu přefiknul. A Vinc se nechal.
Konzervy s Mikaelovou krví mu na pár měsíců vydržely, ale když došly, musel akorát pít víc krve, než kdyby byl Mikael s ním.
Jean byl od té chvíle pro něj něco jako slunce. Pomáhal mu, vyslechl ho a společně trávené noci patřily k jeho oblíbeným. Po pár letech dokonce mohl říct, že to, co k Jeanovi cítí - je láska.
Samozřejmě, že myslel na detektiva - jeho přítel mu to ani nezazlíval, ale tu bolest pomalu Jean uzdravoval a pomáhal mu zapomínat na tu příšernou ztrátu. Ovšem nic nebylo lehké - ze začátku. Občas se při milování přeřekl, pokud si na chvíli zdříml - mluvil ze spaní, dokonce jej chytaly záchvaty a halucinace, ale Jean tu stále byl a držel při něm - až všechno jednou ustalo.
Pouto v jeho mysli bylo stále, ale už ho netýralo, natož aby se ho snažilo zabít... Ne, Mikael byl zkrátka pryč a to byl fakt se kterým se nedalo nic dělat. Zmizel a nejspíš navždycky, protože žádné pátrací akce nepřinesly kýžené výsledky.

Velvyslankyně Grayová nakonec odjela poměrně záhy. Tedy počítáno na upírské vnímání času. Člověk by asi dva roky slovem "záhy" neoznačil. Aspoň se jí zbavili, její zpráva Radě byla kupodivu příznivá a Vincenta naprosto neoficiálně potvrdila na postu neomezeného vládce Města. Všechno zlé je pro něco dobré, až na to, že v té době byl Vincent skorem ochotný se plazit v prachu, jen kdyby měl Mikaela zpátky.
První roky vnímal spíš jen jako v mlze, byl to Jean, kdo mu udržoval kontakt s vnějším světem.
Nakonec se to ale ustálilo. Rána na srdci se sice nezahojila, ale tu tupou bolest se postupně naučil nevnímat. Co mohl dělat jiného? Kdysi a dávno (až se mu to zdálo jako z jiného světa) zvažoval, že Mikaela nechá, aby ho zabil. Detektiv to odmítl. Nepochyboval, že kdyby tu samou žádost přednesl Jeanovi, dostane se mu téhož. Musel se s tím naučit žít.


Vítr mu pročechral vlasy a pohrával si s jeho rozepnutým kabátem. Shodou okolností si připomněl, že ten samý na sobě měl, když se setkali poprvé. Ten tmavý s hodně sponami. Smutně se pousmál a položil na chladný kámen kytici. V chladné zemi nikdo nikdy neležel, ani když ten náhrobek pokládali, zřejmě ani nikdy nebude, ale slušelo se to. Když už nebyla žádná naděje, že se jeho tělo objeví.
Vincent zavřel oči a zhluboka nasál vůni posekané trávy. Netušil, jestli na detektivův hrob chodí někdo jiný, kromě něj, ale on mu sem pravidelně nosil květiny. Alespoň toto sentimentální gesto si dovolil.

I když ani nevěděl, jestli je mrtvý. Pouto mlčelo, jakoby tam ani nebylo. Popravdě, neodvažoval se po něm pátrat. Bál se, co by se mohl dozvědět.

Komentáře

Okomentovat

Oblíbené příspěvky